Tahle země není pro starý

Někdy bych si za svou povahu s chutí sám nafackoval. Z jedné strany pokerová tvář, z druhé strany snad až neskutečná naivita, spojená se soucitem.

A na to v dnešní době spousta různě podivných lidí hraje. Asi nejsem sám, kdo má podobné vidění světa. Snažíc se z jedné strany ignorovat očividné a z druhé strany pohladit na srdci i na duši. 
Chtěl bych o sobě napsat, že nejsem hloupý a nenechám se nachytat. Sám však vím, že nepodlehnout soucitu bývá těžké a často i nemožné. 
Je to asi tři dny, co jsem na jedné sociální síti četl příběh ženy, která má umístěnou svou maminku kdesi, na nějakém Alzheimer centru. Tuším v Bohnicích. Byl to příběh o tom, jak dotyčná dojíždí za maminkou na návštěvy a jak jí zaráží fakt, kolik dědečků a babiček tam leží, oblečených v eráru. Což o to. Ústav se stará. Pravděpodobně není problém co se jídla a nějakého toho erárního oblečení týká. Snad není ani problém, týkající se čistoty a starosti o nemocné. Ale jedna věc prý schází až extrémně. A přitom by jeden řekl, že zrovna a nejmenší. Ovšem taková, která každému z nás, dokáže řádně znepříjemnit život. A tou jsou obyčejné, teplé ponožky. 
Ona žena, dala na svou sociální síť odkaz, svou adresu s tím, že by byla vděčná za jakýkoli pár ponožek, které tam následně donese. Příběh se mě dotkl, ale samozřejmě jsem zaváhal, zda se nejedná o nějaký fake. Upřímně nevím. Přesto jsem tuto ženu kontaktoval a slíbil, že alespoň něco pošlu. Odpověděla, že opravdu ne a pokud pošlu, bude vděčná s tím, že předání nafotí a zveřejní. 
Nu což. Protože mě tento příběh dojal, nevidím důvod, proč do toho nejít. Nakoupil jsem tedy několik párů ponožek a dnes je odešlu. A to i přesto, že se samozřejmě i pod jejím příspěvkem strhla docela slušná polemika o tom, co je pravda a co ne. Nehodlám to řešit. Oné ženě věřím a ač jí neznám tak to na mě zapůsobilo důvěryhodně. 
Jenže to jsem netušil, co mě potká dnes. 
Šel jsem na poštu koupit obálku, vhodnou k zaslání oněch ponožek. Po cestě jsem si nemohl nevšimnout ženy. Odhadem tak kolem sedmdesáti let. Budiž mi snad odpuštěno za zmiňování věku, ale tak nějak to sem patří. Seděla v tomhle nevlídném počasí na betonovém obrubníku. Oblečená sice teple, ale evidentně v obnošeném oblečení. Smutné oči a v ruce igelitový sáček, plný krabiček od léků. Nových a nijak nezmuchlaných. 
Měl jsem na uších sluchátka a tak jsem nevnímal, že mě pravděpodobně oslovila. Šlapal jsem si svou cestou a nechtěl jsem přemýšlet, proč tam ta žena sedí a na koho čeká. Jenže po nákupu na poště jsem kolem té ženy procházel zpět. Svýma smutnýma očima na mě hleděla a viděl jsem, jak pohybuje ústy. 
Sundal jsem tedy sluchátka s tím, že snad potřebuje pomoci. Potřebovala. Prý byla právě propuštěna z nemocnice a nemá kam jít. Zdali bych nemohl přispět na nějaké ubytování. Do toho začala plakat. Rychle jsem vypustil jakousi omluvu a nezapomněl ve své frustraci dodat cosi o tom, že bohužel nejsem politik a nekradu. 
Za ten doslov jsem se vzápětí zastyděl. Ale co už. Řečené nelze vrátit zpět a pravdou je, že o politicích si myslím své. Zvláště po včerejšku, kdy jsem opět slyšel ty vzletné kecy, plné ideálů a svobody. 
Dorazil jsem domů a opravdu přemýšlím o tom, zda paní byla jen dobrá herečka, či zda opravdu zažívá peklo na zemi. Bez tepla, bez střechy nad hlavou. Nevím. Napadlo mě ale, že je to dobré téma pro dnešní příspěvek. 
Téma, kdy snad i ten, co mě včera neskutečně kritizoval za to, že jsem se opřel do Pekarové. Pravda. Bylo to ohledně naprosto jiného důvodu a já to třeba opravdu přehnal. 
Z druhé strany mi však čím dál více dochází, že mě vlastně štvou všechny tyhle nažehlené panenky a panáci z nejvyšší politiky. A já s tím nic neudělám neboť mi připadá, že se nám, obyčejným lidem až tak vzdálili, že už nás nemohou pochopit stejně tak, jako my je.
p.s. kdyby chtěl někdo zaslat ponožky, rád vám přenechám adresu na paní, o které jsem psal na začátku. 
Mějte hezký den.