Léčit staré lidi

je složité a někdy i zbytečné.  Ale kdo je opravdu starý? Proč nemá lidský život stejnou hodnotu jako ten jiný? Kdo o tom rozhoduje?

Je to dnes přesně rok, co maminka odešla na věčnost a ve mě stále duní tóny zmaru, smutku a beznaděje. Beznaděje a víry v české zdravotnictví. Asi bych měl být rád, že v klidu odešla a jen vzpomínat na to hezké, ale třeba i na to horší. Na ten život.

Jen kdyby to bylo tak snadné...

kdybych stále častěji nemyslel na to, kde jsem já udělal chybu a kde udělali chybu jiní.

Stále si říkám, že nejsem lékař a nevím přesně co se stalo, ale ty obrovské pochyby ve mě stále jsou. Předem říkám, že blog píši pro sebe a tuhle žalobu ze svého nitra prostě dostat musím a chci. Třeba si tento článek někdo přečte a třeba pochopíme, že v tom nejsme sami. Ale jedna věc mě na tom všem neskutečně mrzí. Snad kdybych více křičel a kopal kolem sebe, něco by se mohlo změnit.

Třeba by se nestalo to, co se stalo Italovi v jedné české nemocnici a třeba by se nestalo to, o čem třeba několik z nás jen mlčí. 

https://zpravy.idnes.cz/nemocnice-usti-nad-labem-lekari-nemocny-senior-ital-mario-fava-umrti-1gf-/domaci.aspx?c=A180410_125835_domaci_ekl

Ten den jsem ráno našel svou maminku ležet na zemi, vedle postele. Ležela tam a žádala mě o pomoc s tím, že se nemůže zvednout a že nutně potřebuje na toaletu. Ihned ve mě hrklo, neboť do té doby byla naprosto soběstačná, i když se spoustou zdravotních problémů. 

A tak jsem se rozhodl i přes její nesouhlas zavolat sanitku. Věděl jsem totiž, že tohle není dobré a že se stalo něco, co je potřeba rychle řešit.

Sanitka přijela rychle a práce záchranářů byla skvělá. Odvezli ji s tím, že mám za hodinu zavolat na příjem nemocnice a dozvím se více.

Tak jsem i učinil. Dozvěděl jsem se, že maminka má pouze zánět močových cest, dostala na to léky a mám si pro ní přijet. Argumentoval jsem tím, zda si lékař všiml, že má modré rty a že se nemůže hýbat. Bylo mi řečeno, že u starých lidí při zánětu močových cest to je naprosto normální a že si pro ní mám přijet.

Když jsem dorazil, maminka ještě ležela na příjmu a když mě k ní pustili, vypadala stále stejně zbědovaně. Přesto jsem, já hlupák uvěřil, že lékaři vědí co dělají a tak jsem jí vzal do automobilu.

Když vidím jak je to napsané...vzal do automobilu.

Ochotně mi s ní pomohli dva cizí lidé na parkovišti, neboť pro pracovníky oné nemocnice byl velký problém pomoci. Nejsou lidi.

Jenže po naložení do vozu vyvstal další problém. Bydlím ve druhém patře bez výtahu a šance, že bych dokázal sám dopravit do bytu byla nulová.

A tak jsem se rozhodl, odvézt maminku k bratrovi, kde je přístup jednodušší a kde ve dvou maminku dokážeme umístit spíše. 

A tak se i stalo. Bohužel ale, ihned při vystupování z automobilu se nám maminka zhroutila pod rukama a nám nezbylo nic jiného, než jí položit na rychle přinesenou matraci, zabalit jí do teplých přikrývek a protože ztrácela vědomí, tak opět zavolat sanitku. Bylo to dál od centra města a tak mi čekání na příjezd záchranky přišlo jako věčnost. Když po půl hodině konečně sanitka dorazila, lékaři jí okamžitě naložili a ihned v autě prováděli nějaké úkony. Řidič sanitky stál venku u nás a ...

...neopomněl zmínit, že dnes ti lidé rádi zneužívají našeho zdravotnictví, neboť místo toho aby se synové o své rodiče starali, tak je raději pošlou do nemocnice. Že na západě by jsme se asi všichni divili, kdyby jsme takové zneužívání museli platit.  Optal jsem se ho, jak to myslí a on hned, vidějíc můj brunátný ksicht zmírnil své názory s tím, že to samozřejmě nebylo myšleno na nás. Ale jen tak všeobecně.

Řeknu vám upřímně, že v ten moment jsem se ani nedivil šílencům, kteří jsou v afektu schopni pracovníky záchranky napadnout a bylo mi z toho všeho zle. Podepsal se na mě stres a do toho tyto hloupé řeči jednoho blbého sanitáře.

Maminku odvezli zpět do nemocnice a já se vydal domů se stejnou informací jako poprvé. A to že za hodinu mám volat na příjem.

Když jsem dorazil domů, připravil jsem mamince hygienické potřeby, noční košili do nemocnice a čekal.

Nechával jsem lékařům čas a volal asi po dvou hodinách.

Bylo mi sděleno, že maminka je na cestě domů a protože jsem se neozýval, vypravili jí sanitkou. A samozřejmě s tím, že to nic není a že vyšetření ukázalo to samé co poprvé.

Svým způsobem jsem byl rád že bude doma a těšilo mě, že jí asi opravdu nic není a sám sebe proklínal za to, že jsem byl tak hloupý a otravoval české zdravotnictví dvakrát za sebou a ještě zneužíval jejich drahocenný čas. Přesto přese všechno jsem si k telefonu nechal zavolat lékaře a znovu zopakoval své pochyby. Samozřejmě neúspěšně.

Někde v hloubi duše jsem ale tušil, že je tady něco hodně špatně i když navenek jsem si to nepřiznával.

No, co budu dál povídat. Maminku přivezli tři muži, kteří jí pomocí sedačky vynesli do druhého patra a já jim byl za tu pomoc vděčný.

Ale nebylo to dobré. Nemohla se hýbat a já pochopil, co to obnáší, starat se o vážně nemocného člověka. Před lidmi, jež musí být 24 hodin denně na blízku a pomáhat tak smekám a obdivuji je.

Nastala noc. Maminka mě poprosila, zda bych pod ní nemohl upravit prostěradlo, neboť se srulovalo a tlačí jí. Snažili jsme se, ale moc nám to nešlo. Když jsem jí poprosil, aby mi trošku pomohla, neodpovídala. Poprvé, podruhé, potřetí.

Koukl jsem jí do obličeje a viděl modré rty, oči v sloup. Okamžitě jsem volal opět záchranku a než dorazila, poskytoval jsem první pomoc dle nezúčastněné nápovědy pracovníka na telefonu.

Opět musím říci, že lékaři záchranky byli skvělí. Maminku odvezli s tím, že to snad bude dobré a že mám raději zavolat až ráno. Asi si dokážete představit zbytek noci. Nervy, přemýšlení, uvažování.

Ráno jsem volal a zjistil, že v nemocnici konečně pochopili, že stav maminky je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. A to přímo na Jednotce Intenzivní Péče.

Dostavil jsem se, maminka byla v umělém spánku a lékařka mi celkem přesně popsala všechny problémy a sdělila i poměrně neradostnou předpověď. Nicméně nikoli beznadějnou.

Na všech informacích mne, ale zarazili zejména dvě zásadní věci. A to, že má zlomený krček a proto se nemohla hýbat. Poté že jí vypověděli funkci ledviny a proto to v noci dopadlo tak, jak muselo. Samozřejmě jsem se optal, jak je možné, že tak zásadní věci nezjistili již při prvním převozu sanitkou. Odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen, které bylo po pár dnech doprovozeno slovy jiné lékařky. A to, že někdo něco hodně po...l.

Dle začátku článku je jasné, jak vše dopadlo. Maminku sice lékaři z JIP dokázali výrazně zlepšit. A to natolik, že dokonce proběhla operace zlomeného krčku a její následný převoz na úrazové oddělení. Vše začalo vypadat skvěle. Až do té doby, než utrpěla záchvat, podobný tomu doma a byla opět převezena na JIP. A tam, po pár dnech skonala.

Vím, asi to sem nepatří, můj sloh není vytříbený a pokud to někdo budete číst, prosím o shovívavost. Prostě přesně po roce to ze mě muselo ven. 

Nechápu, jak zdravotnictví funguje, ale jsem přesvědčen, že kdyby někdo neudělal opravdu velkou chybu, nemusel jsem žít s pocitem, jaký mám nyní. 

A proč ten článek o tom Italovi na začátku? Přesně mi to připomíná to, co se stalo i nám. A o to je ten můj pocit horší. Snad, kdybych tenkrát nedržel hubu, mohl ten Ital žit. Snad by ten někdo, kdo lidi bez důkladného vyšetření posílal domů jako simulanty by si sáhl do svědomí. Navzdory všemu. A nezbývá mi než doufat, že vše bylo v pořádku a já jen nemám správné informace či potřebné vzdělání. A právě proto mám pochyby. Je ale jasné, že některým lékařům prostě nevěřím. A jejich kecy o tom, jak jich je málo a mají málo peněz mě nezajímají. Jsou tady proto, aby i přes všechny nesnáze dělali to, co dělat mají.